Kauza Ľudmily Cervanové: Vyšetřování vraždy studentky z roku 1976

Zmizení z Mlynské doliny a první pátrání

Dne 9. července 1976 se v klubu UNIC v bratislavské Mlynské dolině konala taneční zábava pro vysokoškoláky z letní brigády. Akce se zúčastnila dvacetiletá studentka druhého ročníku medicíny Ľudmila Cervanová. Po 22:00 opustila koleje a vydala se na autobusovou zastávku linky číslo 39. Odtud plánovala odjet na hlavní nádraží a pokračovat nočním vlakem ve 22:48 do Košic. Na místo určení však nedorazila a 14. července 1976 nalezl náhodný svědek tělo ženy v říčce Čierna voda u obce Kráľová pri Senci.

Prvotní vyšetřování zahrnovalo výslechy stovek osob, mezi nimiž bylo 315 účastníků brigády, 229 zaměstnanců kolejí a klubu či 402 současných a 72 bývalých studentů lékařské fakulty. Kriminalisté prověřovali takzvanou arabskou stopu i podezření vůči studentu Jánu Hrmovi. Obě vyšetřovací verze se však ukázaly jako neopodstatněné. Hrmo prokázal alibi z podniku v Piešťanech a v březnu 1977 byl propuštěn. Vyšetřování bylo následně bezvýsledně odloženo.

Nitranská stopa a rozsudky z osmdesátých let

Vedením vyšetřování byl v roce 1977 pověřen zástupce Kriminalistického ústavu VB v Praze Eduard Pálka. Jeho tým prověřoval návštěvníky Mlynské doliny, organizátory zábavy i skupiny mladíků z okolních okresů. Na základě výpovědí svědkyň Naděždy Beňové a Viery Zimákové se pozornost kriminalistů zaměřila na skupinu mužů z Nitry. Tajná policie podezřelé sledovala v rámci akce s krycím názvem Kamera.

V roce 1981 byla vznesena obvinění proti Miloši Kocúrovi, Milanu Andrášikovi, Romanu Brázdovi, Stanislavu Dúbravickému, Františku Čermanovi, Pavlu Beďačovi a Juraji Lachmanovi. Krajský soud v Bratislavě jim v roce 1982 uložil tresty odnětí svobody v rozmezí od 4 do 24 let. Rozsudek v roce 1983 potvrdil Nejvyšší soud SSR, přičemž nejvyšší trest 24 let vyměřil Miloši Kocúrovi.

Zrušení rozsudků a definitivní verdikt

V březnu 1990 podal generální prokurátor ČSFR Tibor Böhm stížnost proti rozsudku. Nejvyšší soud ČSFR ji v říjnu 1990 akceptoval, Krajskému soudu SR vytkl 72 pochybení a všechny obžalované propustil na svobodu. Řízení následně provázely mnohaleté průtahy, za které Ústavní soud přiznal obviněným finanční odškodnění. V roce 2004 byly ve Státním archivu v Levoči objeveny dříve utajované dokumenty z počátku vyšetřování, jejich prošetření však soud odmítl.

Krajský soud v Bratislavě v roce 2004 znovu rozhodl o vině a s ohledem na odstup času a bezúhonnost obžalovaných udělil mírnější tresty, přičemž stíhání Romana Brázdy vyloučil ze zdravotních důvodů k samostatnému řízení. Nejvyšší soud Slovenské republiky 4. prosince 2006 vinu potvrdil a Andrášikovi, Kocúrovi i Dúbravickému tresty zvýšil. Poslední z odsouzených, Milan Andrášik, byl podmíněně propuštěn v roce 2009. Později Nejvyšší soud SR zamítl také žádost o obnovení procesu, o kterou někteří odsouzení usilovali. Případ nadále rozděluje veřejnost kvůli nesrovnalostem ve vyšetřování a svědectvím o nátlaku na vyslýchané.